Karolína Kašparová

Jedním z cílů Nadačního fondu Fantazie je dětem z dětských domovů umožnit přístup ke kvalitnímu jazykovému vzdělání – víme, že schopnost aktivně užívat cizí jazyk může významně zvýšit jejich šance na další uplatnění jak ve studiu, tak v budoucím profesním životě.

Kvalitu organizace jazykových pobytů jsme si sami ověřili, a protože získala naši důvěru, požádali jsme o podporu programu jazykového vzdělávání dětí z dětských domovů. Získali jsme tak dalšího partnera, který fandí dětem z dětských domovů a je ochoten přispět k tomu, aby jejich start do života ve chvíli, kdy musí brány dětského domova opustit a postavit se na vlastní nohy, byl snazší a nadějnější.

Yvetta Blanarovičová, zakladatelka Nadačního fondu Fantazie
"Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene." (Twain)

Začínám citátem, protože nevím, jak bych vyjádřila všechny své myšlenky a pocity. Nebudu psát o Anglii. Myslím, že o tom krásném výletě padlo hodně slov a toto je moje poslední vyprávění, tak bych Vám chtěla napsat něco o životě, jak já vidím funkci dětských domovů, dětí a těch, kteří pomáhají.

Já osobně jsem v tuto dobu již v druhém dětském domově, mám za sebou adoptivní rodinu, maturitu a za týden nastupuji na vysokou školu. Když se ohlédnu o 19 let zpět, mohla bych z mého života napsat knihu. Prošla jsem si toho s mojí sestrou hodně. Potkala jsem spoustu špatných i těch vynikajících lidí a z každého kousíčku si vzala něco málo zkušeností a mohla si tak postupně realizovat své sny o životě.

Vždy jsem si přála dosahovat co nejvyšších cílů, být lepší a lepší. A abych pravdu řekla být lepší než člověk, který opustil mě a mojí sestru ve věku, kdy jsme to nejvíce potřebovaly – být lepší než moje pravá máma. Momentálně nevím, kde je jí konec, kam odešla po tom, co jsme byly dány do dětského domova, ale nenávist k ní rozhodně nechovám. Naopak – chtěla bych jí najít a po 9 letech jí říct ahoj mami já jsem tvoje dcera.

Takových případů je strašně moc a opuštěných dětí ještě víc. Proto by se ty děti, které jsou jak bych řekla "státní", měly snažit, aby alespoň v těch domovech spolu žily jako rodina, nekradly a nepodváděly a vážily si věcí, které jim dětský domov dává. Protože i ony by byly šťastnější. Také bych chtěla říci těm lidem, kteří opovrhují nad dětmi z dětských domovů, aby se alespoň trošku vžili do role každého opuštěného dítěte a uvědomili si, že ten život vůbec nemají lehký.

Víte, zažila jsem toho opravdu hodně. U nás v dětském domově jsou děti, které jsou jak se říká "zlatíčka". Přiznávám, že jsou také ty, které si ani tu "trošku", co pro ně dětský domov dělá, nezaslouží, ale to už je jiná pohádka…

Strašně moc fandím nadacím a všem těm institucím a lidem, kteří pomáhají – protože i maličkostí dětem otevřou světy, které pro ně byly dříve nedosažitelné. Na druhou stranu, někdy může být pomoc ohromně veliká, ale když děti nebudou chtít, zbude z toho jen plýtvání časem. Proto prosím děti – snažte se, ať ten život máte krásný a pohodový, naložte s tou pomocí ve veliké míře, zrealizuje své maličké sny a přání. I kdyby to trvalo roky, vytrvejte! Věřím, že nakonec budete šťastní a troufám si říci, že možná šťastnější než ty děti z normálních rodin, které by toto nikdy nedokázaly.

Veliký dík patří lidem, kteří pomáhají a všechno chápou a přeji jim hodně štěstí. A těm lidem, co nepochopili, přeji štěstí ještě více, protože ho budou potřebovat.

Díky

Karolína Kašparová

PS: Nejvíce děkuji Nadačnímu fondu Fantazie, všem pracovníkům, hlavně paní Evě Foltýnové a paní Yvettě Blanarovičové!! Přeji hodně šikovných dětí a také spoustu dobrých lidiček, kteří budou ochotni zvyšovat Vám možnost pomoci.

Kurz Intensive, škola LSI, Brighton, Anglie

Milý nadační fonde!

Dali jste mi vynikající příležitost studovat v zahraničí, a proto bych Vám chtěla popsat své dojmy a zkušenosti, které jsem díky Vám prožila a mohla si udělat zase trošku jiný pohled na život. Doufám, že až si tohle přečtou děti z dětských domovů, alespoň trošku jim otevřu oči a probourám bariéry, které mají zakořeněné a hlavně, že je trošku povzbudím k tomu, aby byli schopni studovat a nebáli se mít lepší život, nebáli se být lepší a lepší a dosahovat více větších cílů!

Když mi osobně zavolala paní Yvetta Blanarovičová a zeptala se mě jestli bych chtěla jet na 2 měsíce do Anglie, bylo to jako sen. Jsem si plně vědoma toho, že některé děti z normálních rodin ani tohle nemůžou mít, protože je to otázka hodně peněz. Byla jsem moc ráda, a věřte mi, cítila jsem se moc dobře, že dítěti z dětského domova se nabízí taková krásná příležitost. S paní Blanarovičovou, panem Mlezivou a ředitelem z cestovní kanceláře INTACTU jsem se setkala v luxusní restauraci, dali mi vybrat místo pobytu, poradili ze svých zkušeností, co by asi tak bylo nejlepší a vše se domluvilo.

Čas před odjezdem utíkal strašně rychle a já se postupem času bála toho, co všechno na mě čeká, ale zároveň jsem se moc těšila na nová dobrodružství.

Moje angličtina byla opravdu mizivá. Nějaké znalosti gramatiky by se našly, ale bála jsem se mluvit, nebo spíš jsem mluvit neuměla…! Říkala jsem si: "Ale co, rukama a nohama se domluvíte všude a hlavně jedu studovat, tak proč bych se měla bát?!"

Den odjezdu nastal…všechny myšlenky jsem už skoro měla v Anglii, ruce se mi třásly, na letišti mi tekly slzy, že tu nechávám své nejbližší a rovnou na celé dva měsíce…

Letěla jsem poprvé, a řeknu vám – nádhera!! Všechny pochybnosti se se vzletem letadla rozplynuly. Seděla jsem u okénka a celý let jsem nezpustila oči z toho krásného výhledu pode mnou. Obdivovala jsem mraky, které se zdály být jako nadýchané peřiny – jen se do nich zabořit. Vedle mě seděl na sedadle Angličan, který se mě najednou začal na něco vyptávat a já na něj na oplátku koukala jen s vykulenýma očima a chtělo se mi křičet: "Ježiš, já vám ale vůbec nerozumím!" Hrozný pocit….. Člověk si připadá jako největší blbec a moje touha studovat anglický jazyk byla ještě větší! Nějak, ani nevím jak, jsem mu vysvětlila, že moje angličtina je opravdu špatná, ale že ji jedu studovat. Tak se otočil a pak se už jen usmíval.

Přiletěli jsme po hodině a 45 minutách na London-Gatwick a jakožto nezkušený cestovatel jsem začala hledat své 20kilové zavazadlo, v ruce jsem muchlala anglicko-český slovník a snažila se nezmatkovat. Zavazadlo jsem našla a poptala se na autobusové zastávky. Jedna paní na recepci mi řekla, že musím doleva a pak pořád rovně, tak jsem poslušně cupitala, táhnouce tu těžkou věc za sebou. Uviděla jsem nápis LOCALBUS a tak jsem se svezla výtahem dolů. Měla jsem radost, že jsem to tak dobře našla, ale pozor, čekala na mě zrada… Slovíčko "LOCAL" totiž znamená "místní". Dostala jsem se do zvláštního tunelu, kde opravdu jezdily jen místní autobusy… Tak jsem se svezla výtahem zase nahoru a začala znovu hledat můj autobus směr Brighton…Byla to opravdu legrace, nakonec jsem se svůj autobus našla.

Cesta trvala přibližně asi hodinu, v Brightonu jsem zavolala své ubytovací rodině. Přijeli pro mě. Byli moc přátelští a milí. Akorát mě udivil vzhled toho pána (otce od rodiny) měl totiž asi 200 kilo, pořád jen těžce oddychoval, ale byl moc fajn a spřátelili jsme se ani ne po 15 minutách, i když jsem mu ještě tolik nerozuměla. Cestou domů mi vysvětloval mojí trasu do školy, které zastávky jsou ty moje a vyprávěl o městu.

Město bylo krásné, všude spousta lidí, úplně odlišné domy, dvoupatrové autobusy a nádherné počasí…… To byl můj první den v Anglii…..Krása…

Cítila jsem velikou úlevu, že všechno proběhlo bez problémů a těšila se do školy, netrpělivá a nadšená. Byl to zvláštní pocit, ale na druhou stranu jsem si připadala jako jehla v kupce sena, jako nezkušená holka ve velkém neznámém městě. Nakonec jsem utahaná a vyčerpaná z dlouhého cestování a všeho nového, tvrdě usnula v anglickém domě, v anglické posteli, ale s českým štěstím

Můj první den ve škole začal velice komicky. Vstávala jsem kolem půl osmé, autobus jel ve čtvrt na devět. Nasnídala jsem se a šla na zastávku. Jenže zastávek tam byla spousta a já nemohla najít tu pravou, i když mi vše moje ubytovací rodina vysvětlila. V Anglii se jezdí po levé straně a to mi dělalo veliké problémy. Asi půl hodiny mi trvalo, než jsem konečně objevila autobusový směr ke škole. Bohužel mi první autobus odjel, a tak jsem musela ještě půl hodiny čekat na další.

Škola začínala v devět a já jsem se dostavila podle mých hodinek kolem desáté… Začala jsem se moc omlouvat, že jsem přišla pozdě, že jsem měla problém s autobusy, že jsem to nestihla… Ten pán, kterému jsem ukazovala smlouvu, na mě jen tak zděšeně koukal a pořád jen opakoval, že je všechno v pořádku… A tak jsem byla zmatená a pořád mi to vrtalo hlavou. V průběhu dne jsem zjistila, že jsem vůbec nepřijela pozdě, nemusela se omlouvat, stačilo si totiž jen přeřídit hodinky o hodinu zpět.

Ani trochu mě nenapadlo, že jsem v zemi, kde je čas o šedesát minut kratší, než u nás, takže jsem vstávala o hodinu dřív a zbytečně zmatkovala…No: zaťukala jsem si na hlavu, jakože: "Karčo, prober se a mysli!" a hodinky přeřídila.

Počkala jsem asi deset minut ve školní zahradě s ostatními novými studenty, a pak jsme si šli napsat zařazovací test. Na škole byly čtyři skupiny. Ta první, jak asi chápete, pro úplné začátečníky, ta čtvrtá pro dobře anglicky mluvící studenty. Já jsem se dostala do třetí skupiny. Ale dlouho jsem se tam neohřála. Ve třídě jsem pobyla necelé dva dny, nerozuměla jsem, a tak mě přeřadili do druhé skupiny.

V této skupině byla velice příjemná atmosféra, měli jsme moc dobré a milé učitele a velice rychle se z nás všech stali přátelé. Pomalu jsem se začala začleňovat do anglického jazyka, rozumět a také mluvit. Byly to dny plné spěchu, musela jsem být od rána do večera stále v pozoru a být schopná rychle reagovat na anglické otázky. Jelikož tento čas byl dobou prázdnin, moje tělo a hlavně mozek potřeboval odpočinek. Před Anglií jsem maturovala a připravovala se na zkoušky na vysokou školu, takže to bylo opravdu namáhavé, ale na druhou stranu moc hezké.

Školu jsem tedy měla od devíti hodin do čtyř a věřte mi v anglické rodině jsem po večeři padala vyčerpaná únavou. Postupem času jsme si s paní domácí hodiny a hodiny povídaly, s její dcerou jsme zažily spoustu legrace, chodily se koupat do krytého bazénu v Brightonu a hrály anglické hry. Na tyto časy nikdy nezapomenu. Přes všechnu tu únavu a stesk po mých nejbližších to byly sice namáhavé, ale v životě nezapomenutelné dva měsíce. Ve druhé skupině jsem byla asi pět týdnů, následně jsem pak měla z testů, které se psaly každý týden v pondělí ráno, kolem 87%, a tak jsem pokročila a byla přeřazena do třetí skupiny.

Tato třída nebyla tolik přátelská, jako ta první, ale naučila jsem se zde mnohem více gramatiky, mluvení i vymýšlení příběhů v anglickém jazyce. Víte, angličtina je krásný jazyk, ale pro bezproblémovou mluvu je potřeba v angličtině přemýšlet.

Na škole bylo hodně studentů z cizích zemí, a já jsem si kolikrát říkala, že i když jsem ve Velké Británii, je to jako bych navštívila alespoň trošku ještě jiné státy. Poznala jsem povahy a zvyky odlišných lidí, učila se z legrace určité fráze např. z Turecka – no, bylo to moc fajn. Zdálo se mi, že tohle všechno funguje na způsob toho, že vás vyšlou do cizí země, i když neumíte ani slůvko a jakoby někdo řekl: "A teď se čiň." Prostě jste hozeni sami do úplně jiného světa, ale řeknu vám: jen takhle jsem se všechno naučila, protože jsem musela.

Je to nevyměnitelná zkušenost a hlavně mi to všechno dalo do života víc moudra a zážitků, které se nestávají každý den."

Karolína Kašparová